Chcete něco sdělit svému okolí?
Názor na dění ve vašem městě, zprávy z vašeho regionu, pozvánku na vaší akci...
Psát do Domácích novin může úplně každý
>>> Přidat článek <<<

Petr Bittner: Ta paní, kterou pověsili komunisti

29.06.2018
Kdekdo se ohání Miladou Horákovou, málokdo však dbá na její hodnoty. Je přitom vrcholem neúcty definovat ji výhradně skrze její vrahy – jako oběť komunismu. Dnešní antikomunisté zamlčují vše, co zastávala. Stejně jako tehdejší komunisté.
O Češích se říká, že jim trvá v průměru tři dekády, než se dokáží proti něčemu ozvat. A skutečně, zdejší občanská společnost šlape jako hodinky: hromadně dnes demonstruje proti komunismu.

Při vší adekvátnosti odporu vůči KSČM, srovnávat minulý režim s několika „komunistickými straníky Čech a Moravy“ (pozor, neplést s komunisty) v dozorčích radách je především vyjádřením neúcty vůči lidem, kteří s minulou totalitou svedli skutečný boj.

Nemluvě o tom, jak taková hysterie zastírá skutečnou hrozbu, kterou představuje pro českou demokracii Andrej Babiš na postu premiéra. Ten se na posledních demonstracích opět objevuje nejčastěji v roli „estébáka“, aniž by si ovšem protestující byli ochotni připustit, jak dobře mu jeho estébácké dovednosti posloužily především při kumulaci majetku a vlivu v drsných polistopadových poměrech.

Symbolem dnešního odporu proti takzvané „komunistické vládě“ (tvořená pravicovým oligarchou a konformní ČSSD, za podpory nahnědlé konzervativní strany s inklinací k Rusku) se opět stala Milada Horáková.

Její odkaz si dnes ostatně bez uzardění přisvojí také každý druhý korupčník, který se zrovna cítí být obětí systému. Není divu, když je dlouhodobě vyobrazována výhradně jako oběť jiného systému, bez sebemenšího přihlédnutí k nejpodstatnějším hodnotám, za které celý svůj život bojovala.

Milada Horáková nebyla jenom ta paní, kterou pověsili komunisti. Troufám si říct, že takové rámování by se především příčilo jí samé. Přesně takové rámování je totiž triumfem tehdejší komunistické moci, která ji ve vykonstruovaném procesu potřebovala zbavit všech hodnot, jež důsledně zastávala, neboť sám režim se jim navzdory svým proklamacím zpronevěřoval. Stejnou operaci „vyprázdnění“ dnes pohříchu provádí valná část těch, kdo její jméno provolávají na každém kroku.

Milada Horáková byla v první řadě angažovaná feministka – přičinila se mimo jiné o první ukotvení rovnoprávnosti v občanském zákoníku. Byla to také odvážná antifašistická odbojářka, zakladatelka Petičního výboru Věrni zůstaneme, zajatá a mučená gestapem. A v neposlední řadě to byla celoživotní odhodlaná socialistka, která se až do své tragické smrti zasazovala za demokratický socialismus jako jediné východisko lidských dějin.

Co by asi jakákoli socialistka a feministka řekla na to, že si její jméno půjčují k svým zištným manifestacím kolovrátkového antikomunismu asociální pravičáci a přechytralí antifeministé? Co by asi soudila o jejich pokřiveném pojetí svobody jako bezhodnotové dialektiky loupení a chudnutí?

Antifeministická a asociální pravice se dnes může ohánět zrovna Miladou Horákovou jen tak, že ji definuje výhradně skrze její vrahy – komunisty. Využít ji jako oběť a zamlčet tak vědomě vše, co ona sama celý život aktivně zastávala, je projevem nabubřelé neúcty, která by měla pohoršovat ne-li stejnou měrou jako vulgární útoky na její symbol. Měl by snad být dnešní obraz Milady Horákové konstruován potupným aktem totalitní zvůle, namísto ideály, které chtěla svými činy předat pro „lepší příští“?

Milada Horáková „šla s hlavou vztyčenou“, protože byla přesvědčená, že ji budou jednou Češi následovat v její odvaze a přesvědčení. Nikdo se nechce stát modlou, nikdo nechce položit své názory na oltář vlastní smrti, vždy je tomu naopak – nadčasovost politického angažmá spočívá právě ve víře, že ideje přesahují pouhý život, a tedy že přečkají pouhou smrt.

Zastánců idejí je tu dnes přehršel. Od prezidentských kandidátů po řečníky na náměstích se všichni předhánějí v proklamacích, jak je třeba vrátit hodnoty do veřejného a politického života. Ale když na to přijde, nikdo ze současných statečných bojovníků za svobodu nemá ani dost odvahy na to, aby přiznal, že osobnost jako Milada Horáková nějaké hodnoty měla. Natožpak aby se tyto hodnoty sám jal aktivně hájit.

Nenabádám k tomu, aby se po vzoru Milady Horákové stal každý liberál rovnou socialistou. Svobodomyslná část společnosti by však mohla právě skrze takové postavy pochopit, že demokratický socialismus měl své nezastupitelné místo v českých dějinách bojů za svobodu. A že tedy může sehrávat významnou roli i dnes.

Nemálo řečníků totiž v den výročí cituje Horákovou, a hned další den se svými činy vysmívá všemu, co zastávala.

Aktuálně z Brněnska